Jak už jsem tu někde psala, moje tchýně je docela fajn ženská, ale ... právěže to ale si odpustit nemůžu. Ona sice není zvyklá moc kritizovat, ale její příštup k mým "údajným" nedostatkům taky není zrovna nekritický.

Vždycky jsem si myslela, že je moje tchýně poměrně moderní člověk bez předsudků a s rozumným pohledem na svět. Z toho mě ale ona sama nedávno vyvedla ve chvíli, kdy se začala rozčilovat nad tím, že moje dcera jí a taky maluje levou rukou. Dokonce svojí vnučce začala přendávat lžíci do pravé ruky a pořád ji hlídá, aby z ní "udělala praváka".

Myslím si, že jsem coby snacha velmi tolerantní a snažím se své tchýni, manželově mamince, vycházet vstříc. Na její rady souhlasně pokyvuji, protože vím, že si všechno udělám stejně podle svého, tak proč se dohadovat. Ale rozčiluje mě, že si naše babička občas vsugeruje něco, co není pravda a já nevím, jak jí to vyvrátit. Je to bezmoc. Prý jsme pořád jen doma!

Bohužel bydlíme společně s tchýní pod jednou střechou a já mám pocit, že se z toho jejího: " A neměla by mít malá víc oblečení? Neměla bys mu vařit teplé večeře, byl na to zvyklý." asi zblázním. Od té doby, co umřel tchán je ta ježibaba pořád nalezlá u nás doma.

Slovo milá jsem v nadpise neoznačila uvozovkami, jako to udělali autoři známe reality show, schválně. Ač je to podle vyprávění všech kamarádek okolo mě nenormální, já mám bezva tchýni. Ale musim se přiznat, že to tak nebylo vždycky.

Při "shlédnutí" všech vztahů babiček a vnoučat ve svém okolí musím konstatovat, že babičky ze stran maminek mají s vnoučaty vřelejší vztahy. Sice to tak nemusí být pravidlem, ale i ony babičky víc přilnou k dětem svých dcer než synů. U nás je to podobné. Ale tchýně je taky babička, jen tak nějak jiná.

Dorazila jsem na oslavu kamarádčiných narozenin mezi prvními. U stolu už seděla mně sympatická paní v béžovém sáčku. Sedla jsem si vedle ní a dala jsem se s ní do řeči. Kamarádka mi později řekla, že to je ta její strašná tchýně, která jen leží doma a nic nedělá. Já jsem to ale viděla úplně naopak. Byla to milá, společenská paní. Ne jako ta moje tchýně.

No, když to tak vezmu, začátky s mojí tchyní byly opravdu krušné. Chovala se sice mile, ale žádný dobrý vztah mezi námi cítit nebyl. Usmívala se falešně a za zády mě pomlouvala. Po deseti letech si už ale asi zvykla, protože si celkem rozumíme.

Musim říct, že mám docela milou a příjemnou tchýni, ale někdy už to se svojí pečlivostí a starostlivostí trochu přehání. Nedávno nabyla dojmu, že málo (jen 1-2x týdně) vídá naši malou dceru, a tak si vždycky ve čtvrtek odpoledne našla nějakou záminku, aby se k nám mohla přijít podívat. Bydlíme kousek od sebe. Možná až příliš blízko ...

Tak jsme si tak říkali, že by to na začátek roku chtělo také nějakou novou rubriku mezi těmi, které už znáte. Dlouho jsme přemýšleli, co nám tu chybí, až nás napadla TCHÝNĚ. O vztahu tchýní ke svým snachám nebo zeťům by se dali psát romány a právě proto toto téma rádi zařadíme :o). Tím samozřejmě proti všem tchýním nic nemáme, jsou i hodné a bezva tchýně, ale známé jsou spíš ty hrozné.