Malé děti, celá domácnost, manžel a k tomu podnikání. To všechno se rozhodla Daniela zvládnout sama. Jenže k tomu by potřebovala to, co všichni podnikatelé muži mají - podporu a pomoc partnera. Manžel vzal po čase nohy na ramena a ona musela své podnikání trochu zmenšit. Chlapovi by se něco podobného nestalo, protože by se mohl věnovat jenom podnikání a nikdo by po něm nechtěl 100% péči o rodinu.

O žárlivosti se říká, že je kořením lásky, ale také se říká, že se to s ničím nemá přehánět. Takový opravdu slušně žárlivý partner může dokonce dohnat stále podezřívaného partnera do náruče někomu, s kým by se nikdy dohromady nedal.

Nedávno jsem tady psala článek o tom, že mě každodenní stereopyt docela nudí. Došlo mi, že jednou z hlanvních příčin toho je, že se nudim i v manželství. S mužem jsme spolu 9 let, z toho 5 let manželé, a protože se posledních pár let všechno točí kolem naší malé dcerky, nějak jsme zapomněli na náš vztah. A stala se z něj nudná záležitost.

Soužití s manželem mě naučilo za ta léta jednu věc, kterou jsem pochopila bohužel až před nedávnem. Můj životní postoj ke všemu se nese v duchu hesla, že se dá všechno řešit. Můj manžel se bohužel nejdřív rozčiluje, i když věc není ještě definitivně vyřešená. Proto jsem se změnila.

Nedávno jsem někde četla názor psychologa, že pro dobře fungující vztah je nutné, aby manželé - rodiče měli každý týden jeden večer možnost někam vyrazit, každý měsíc jeden celý víkend pro sebe bez dětí a jednou za rok by si měli na týden vyrazit na dovolenou bez dětí. Zní to sice krásně, ale ten pán, co to psal, asi nežil v dnešní době.

Za pár dní nás s manželem čeká desáté výročí svatby a mě opravdu zajímalo, jak se tolik let společného soužití ve svazku manželském nazývá podle tradičních stupňů od bavlněné po korunovou.

Nedávno jsem uklízela skříň v předsíni, kde začalo být k nehnutí. Když jsem zapátrala mezi ramínky se zimním oblečením, brzy jsem zjistila, co je příčinou toho, že už se tam nic nevejde. Manžel si tam totiž "tajně" nastěhoval věci, které už podle mě patří dávno do popelnice, ale pro něj mají nejspíš nějakou historickou hodnotu :o) Jinak to totiž nechápu.

Na vlastní svatbu asi každý vzpomínáme rádi, protože to byl den, kdy začínalo něco nového, kdy se nám měnil život od základu. Vzpomenete si také na to, co jste od koho ze svatebčanů dostali jako svatební dar? Já ano, ale nejraději vzpomínám na modré povlečení od babičky, protože to se hned tak nevidí.

Když jsme se s manželem rok před svatbou nastěhovali do společné domácnosti, měl pocit, že to bude fungovat jako u nich doma s maminkou - že zkrátka bude mít po práci pohodové večery plné odpočinku a já budu (taky po celém dni v práci) trávit volné chvilky u žehlicího prkna, luxu nebo při utírání prachu. Chvilku nám trvalo, než jsme si to vyjasnili, ale teď už pár let fungujeme docela dobře a máme domácí práce rozdělené. Změna ale nastala ve chvíli, kdy jsem nastoupila na mateřskou dovolenou.

Rodinné rituály nás provází vlastně celým životem. Nejdříve je poznáváme s rodiči během dětství, později je sami utváříme ve své rodině s manželem. A nemusí to být žádné extra rituály. Mezi ty základní patří způsob vítání se s partnerem formou letmé pusy. Do každého vztahu přicházíme každý s jinými zvyky, umění bývá najít kompromis, které rituály se "ponesou" dál.

Přestože ženy toho hodně napovídají, nikdy neřeknou zdaleka všechno, co by mohly (NANCY ASTOROVÁ). Svatá to pravda. Bohužel ani nemůžou, protože když si vezmeme manželství, tak manželovi se určité věci prostě říct nedají.

U nás se pořád něco slaví - jednou výročí svatby, jednou výročí seznámení nebo výročí od první společně prožité noci. Ne, že bych byla slavící fanatik, ale baví (tedy bavilo) mě to kupovat svému manželovi dárečky. Posledním výročím jsem to ale přehnala.

Její manžel je k ní hrubý, s věrností si hlavu neláme, komunikace mezi nimi také moc nefunguje. Přesto u něj Karla stále zůstává, protože žijí tak trochu nadstandartně. Co všechno se má ale vydržet pro peníze a co už je příliš?

Každé odloučení bolí. Obzvlášť jde-li o člověka, na kterém vám záleží. Jednou jsem napsala článek o tom, jaké to je mít partnera s velkým věkovým rozdílem... Jednou jsem napsala, jaké to je mít vztah na dálku... Ale zatím jsem se nezmínila o tom, jakým způsobem lze překonat smutek z toho, když po nějakém čase musí partner opět odjet kamsi do dálky.. Na studia, do jiné země...

Slovo nevěra má většina z nás zafixované v podvědomí v těch nejčernějších barvách. Existuje také malá vyjímka těch, kteří ji uznávají (od vyznavačů hippie až po ty , kteří se s nevěrou nikdy nesetkali a mají pouze silné řeči) - ale o těch řeč zrovna nebude.

Ve svém okolí znám spoustu lidí, kteří byli (nebo právě jsou) svým partnerům nevěrní. U někoho to dokonce "prasklo" a řeší spolu, jestli takový zásah do života společně zvládnou. Mně se nic podobného zatím nestalo (naštěstí), ale myslím si, že bych nevěru ustála.

Vstáváte ráno dřív, abyste stihla všem udělat snídani a svačiny? Spěcháte po práci na nákupy, abyste stihla uvařit večeři? Uklízíte, perete, žehlíte, pečete a vaříte? To je dost věcí na to, abyste se alespoň občas nechala od manžela nosit na rukou. Jen musíte vědět, jak ho k tomu přimět.

Tento příspěvek bude zajímat především ženy, jejichž partneři mají tzv. závazek. Možná si také občas říkáte, že to bude pro vás těžký oříšek, jak to všechno zvládnete… Na druhou stranu se cítíte moc fajn, především ve chvílích, kdy vám dítě vašeho partnera projevuje náklonnost.. A někdy je vám jako člověku, který se někde ocitl „navíc“. Nemám pravdu?

Vztah dvou lidí prochází od samého počátku fázemi, které jdou samovolně jedna po druhé a upřímě řečeno, moc s tím žádná z nás nenadělá. A jednou z fází bývá po několikaletém soužití i občasná krize. Tu provází hádky a neshody, ale pokud oba partneři dodržují alespoň minimální pravidla, nezabřednou do nesmyslných hádek plných jedu.

Když chce žena vládnout, musí předstírat, že dělá to, co chce muž. Toto rčení od Honoré de Balzaca znám trochu jinak: Muž je hlava rodiny, ale žena je ten krk, co s ní kroutí.

Tak to je ono. Zastřihovač na vlasy, který manžel dostal k vánocům. Že bych se s ním mohla naučit a jedenkrát do měsíce ho ostříhat doma. No a tak předevčírem přišla moje chvíle. Nikdy jsem se o nic podobného nepokoušela, ale když mi manžel řekl: "Celou hlavu vezmeš trojkou, po stranách to vybereš dvojkou, vzadu taky a pak to přes hřeben jen doladíš do ztracena", znělo to celkem jednoduše, jenže hned co jsem tu věc vzala do ruky, zaznělo: "Nedrž to jak prase kost, chyť si to takhle nebo takhle a jedeš", při čemž si do vlasů bez obav zajel, aby mi to předvedl. Začala jsem mít dojem, že z toho fakt dělám větší vědu než to je a pustila se do stříhání... opatrně.

Ráno po příchodu z ložnice do ostatních místností bytu se o mě vždycky pokouší mdloby. S přítelem jsme každý jiný, ale některé věci jsou celkem zásadní. Chodím spát dřív než on, protože jsem ranní ptáče a on spíš sova. Proto ten nepořádek v bytě prostě neovlivním. Jemu nevadí pohozené ponožky u gauče, ani šlupky od pomeranče na konferenčáku, dokonce ani upatlaná linka od másla, když si dělá noční svačinky. Mně to teda vadí!

Bylo chvíli před půlnocí, když jsme se s kamarádkou na sebe smutně podívaly a místo toho, aby každá zvedla vesele svůj pohár šampaňského na oslavu právě přicházejícího roku, začaly nám téct po tvářích slzy. Obě jsme totiž věděly, že ten náš vyvolený právě připíjí se svou ženou. Obě jsme milenkami ženatých pánů a svůj dokonalý "večer odložených žen", jak jsme silvestrovskou noc pojmenovaly, jsme si vážně užily.

Jste-li s partnerem už nějaký ten pátek, určitě máte pocit, že o něm už víte doopravdy všechno. Víte, co rád jí,jakou má rád barvu, kam nejraději zajde. My jsme pro vás připravili takovou malou hru, kterou si můžete zahrát třeba večer místo koukání na televizi. A co vy víte, třeba se něco nového dozvíte :o).

S mým partnerem Honzou žijeme pod jednou střechou už nějakou dobu. Proto jsem si myslela, že už by u nás mělo být celkem jasno v tom, co kdo bude doma dělat. Ale v poslední době vidím svou situaci jako neúnosnou. Já jsem u nás doma jako správce a můj drahoušek jen jako uživatel. Jeho to netrápí, tomu se nedivím. Ale mě to začíná zvedat adrenalin v krvi.

Rovnoprávnost ve vztahu – nejlepší myšlenka, která mne jednoho sobotního rána napadla. Po očku jsem mrkla na svého přítele a převelice něžným hlasem mu oznámila: „Jsi žena.“ Nevyjádřila jsem se asi moc přesně, jelikož se na mne podíval, jako bych byla z Marsu a odvětil: „Co blbneš, kámo?“ Různými přesvědčovacími prostředky, prosbami a psíma očima jsem ho nakonec přiměla k souhlasu – dnes si vyměníme role.

Ačkoliv zní název článku trochu děsivě, nebude se tentokrát týkat žádného násilí. Můj manžel se pouze "zamiloval" do jedné hry a myslí si, že když ji nebude hrát, spadne svět. Vše je přednější a na dotaz, proč k tomu vždy tak spěchá, mi řekl, že já počkám, že mu neuteču.

Co opravdu ze srdce nenávidím, je skládání vypraných ponožek. Mám pocit, že máme doma tisíc párů a z nich je každá ponožka jiná. Zkusila jsem se této nepříjemné domácí práce zbavit a hurá, povedlo se.

Říká se, že manželství je takový přístav, kde jsou zakotvené dvě lodě a ty spolu "sedí" na jedné hladině. Když se začne jedna potápět, z té druhé by měl přilétnout záchranný kruh. Kamarádka coby nevdaná, ale s dítětem ve vztahu s přítelem jsou jako dvě lodi, co spolu nejsou v jednom přístavu.

Nedávno prý některý z poslanců navrhoval zákon, kvůli kterému by falešné nařčení z otcovství bylo trestným činem – neboli kdyby žena uvedla manžela (či jiného muže) za otce svého dítěte a nebyla to pravda, mohla by za to být odsouzená nebo trestně stíhaná.

Řeknu vám, mít doma manžela, kterého baví mj. i vaření, je vážně paráda. A oceňuju to hlavně teď, kdy máme doma malé miminko a nemám na vaření tolik času jako dřív, kdy jsme ještě byli jen dva. Manžela bavilo vaření vždycky a naučila jsem se od něj uvařit občas tak nějak „chlapsky“, tedy mám na mysli to, že se nebojím v kuchyni experimentovat s kořením ani zvláštními chuťovými kombinacemi.

Nechci vypadat jako nějaká bojovnice za ženská práva, ale jedna věc mezi ženami a muži nespravedlivá je. Třeba to tak mám jen já a pár kamarádek, se kterými jsme "problém" rozebíraly, ale spíš bych řekla, že jde o věc známou všem. Můj manžel se totiž neptá, jestli může jít dneska na hokej, on prostě jde. A je jedno, jestli se to zrovna hodí.

S klidným svědomím mohu říct, že nejsem proti vztahům se staršími partnery. Sama jednoho takového mám a jsem šťastná . Přijde mi však, že dnešní média se staví striktně proti tomu. V dámských časopisech čteme až feministické články, které nás přímo varují před něčím takovým, jako je partnerství s velkým věkovým rozdílem. Ženy jsou prý s takovými muži pro peníze, muži volí „mladé maso“ kvůli své prestiži či jako „bokovku“…

Moje sestřenice (budeme jí říkat třeba Lucka) se momentálně rozvádí, protože si našla o 10 let mladšího partnera. Děti nemá, a tak to jde celkem hladce. Je zvláštní, že se na ní okolí dívá skrz prsty, ale kdyby si její manžel našel o 10 let mladší slečnu, nikdo by se nad tím ani nepozastavil.

Je to vstup do manželství. Pokud cítíme „červíčka pochybností“ před sňatkem, zda- li je partner ten pravý, raději prchnout i třeba jen týden před svatbou .Ostuda neostuda, ať si sousedé říkají co chtějí. Zajímavý názor. Lepší než strávit řadu let v nešťastném manželství, kde se chybně snažíme změnit svou drahou polovičku (ať míň pije, sportuje, pracuje…), aniž bychom pochopili, že měnit můžeme jen sebe. Z toho pak pramení nespokojenost a možné onemocnění. Jak se nám snažil vysvětlit MUDr. Rusnák, na jehož originální přednášce jsem si poslechla i další názory.

Psycholog Jaro Křivohlavý řekl při jednom rozhovoru definici, která mně osobně nadchla. Zní docela jednoduše, ale její smysl je až geniální. Zní: "Manželství není jednou provždy, ale na každý den."

Kdo z nás by nechtěl mít krásný velký dům, ve kterém by bylo dostatek prostoru pro celou rodinu a kde bychom rádi prožili svůj život. Spousta lidí si svůj sen doopravdy plní a to tak, že se pustí sami do stavby domu. Vztahu to ale moc neprospívá. Víte proč?

Znáte tu historku, kdy se muž ráno probudí vedle své manželky a při pohledu na ni si uvědomí, že má jeho žena moc velký nos. Ona se ale nijak nezměnila, vždycky měla větší nos, jenže jemu to nikdy nevadilo. To se jen změnil jeho pohled na ni - přestal ji milovat.

Když jsme se s manželem poznali, prožívali jsme oba takové to období, kdy si neumíme představit bez toho druhého být ani chviličku. A v té době mi na jednom večírku řekla asi o deset let starší známá (v té době vdaná podruhé), že jednou budu ráda, když manžel alespoň někdy na chvilku "vypadne" z domu. Říkala jsem si, že takhle nedopadnu, že si budu přítomnosti svého drahého užívat, tak proč ho chtít někam "vyhnat". Myslela jsem si, že se jejímu manželovi ani jí nedivim, že spolu moc nechtějí být. Oba byli tak trochu divní - alespoň z mého pohledu na ně coby na partnery.

Určitě už jste také slyšeli větu, že kdo nežárlí, ten nemiluje. Podle mě je to holý nesmysl. Někdo žárlí víc, jiný míň a podle toho se vážně nedá říct, kdo koho jak miluje. Znám případy, kdy on strašně žárlil, ale přitom o své partnerce nemluvil nijak hezky a další partneři na sebe nežárlili vůbec a přitom se měli rádi hrozně moc. Dokonce bych zkusila říct poměr mezi žárlením a sebevědomím asi takto: čím menší sebevědomí, tím větší žárlení.

Za poslední 3 roky jsem byla celkem na 10 svatbách včetně té mojí a když o tom tak přemýšlím, snad ani jedna se neodehrála bez nějakého trapasu nebo alespoň malého omylu :o).

Když se Lenka s Petrem kdysi brali, nikdo ještě netušil, jak moc složitou cestu si vybrali, když se dali dohromady. On to byl (a stále je) takový ten chlap, za kterým se všechny otáčejí a jemu to dělalo dobře. Lenka byla taková baculatější ženská stvořená pro udržování rodinného krbu. Nevěra u nich byla už od počátku jako doma.

To, že je každý vztah na začátku jako pohádka, kdy na sobě partneři nevidí nic z těch horších vlastností, je celkem známá věc. Říká se, že se na svět zamilovaní dívají pře růžové brýle. Jenže postupem času, ať chceme nebo ne, se vztah posune o kousek dál a ze zamilovanosti vznikne láska. Z období, kdy jsem se se svým manželem seznámila, mám schovaných pár deníčků. Po pár letech jsem se při generálním úklidu na ně zase podívala a ta euforie ze začátku vztahu na mě zase dýchla.

Mnohé páry se dnes až příliš často dostávají do krizí a rozcházejí se. Přitom znalost jistých pravidel partnerského soužití může pomoci utvářet vztahy mezi partnery do podoby, která by přinášela radost a vzájemné uspokojení. K těmto pravidlům patří například vzájemná úcta a respektování odlišností toho druhého, vyvážená rovnováha mezi vazbou a svobodou ve vztahu, čas pro společné chvíle, ale i čas, který by měl sobě věnovat každý zvlášť, nebo schopnost společné komunikace a vzájemného odpouštění chyb. Zkušený manželský terapeut Hans Jellouschek probírá srozumitelnou formou v knize nakladatelství Portál Pravidla lásky jednotlivé oblasti společného života muže a ženy a pro každou z těchto oblastí nabízí osvědčená pravidla a doporučení jak vytvářet harmonické partnerské soužití. V ukázce z knihy se podíváme co dělat, když partner zahýbá.

Můj manžel naštěstí nepatří mezi „chrápající netvory", kteří sotva zavřou oči, už vyluzují onen neposlouchatelný zvuk. Když už ale někdy výjimečně chrápat začne, stojí to za to :o).

Na počátku je zamilovanost. Zjihlý pohled z oka do oka. Vzrušeně tlukoucí srdce, jen si na toho druhého vzpomenete. Je až s podivem, kolik toho máte společného. Jdete fandit na hokej či fotbal, i když by vás to nikdy dřív ani trochu nezajímalo. Partner s vámi jde rád na zamilovaný a ryze sentimentální film….

Příčinou sporu se může stát špatně položená vidlička při prostírání nádobí k obědu. A takový spor o umístění dětské postýlky, ten už může být i první směrovkou k rozvodu! Musíme se s mířit s tím, že táta a máma se k různým věcem staví různě. Kompromisy se hledají těžko – zvláště, jedná-li se o něco pro nás tak drahého, jako je naše dítě. Ale musíme se o to alespoň pokusit!

Když zůstane někdy večer sám doma manžel, stává se pro své okolí (nebo alespoň kamarády z party) slaměným vdovcem a všichni mu rádi gratulují. Ani nevím, jestli se to také tak říká, když zůstane doma žena bez manžela. Výraz slaměná vdova jsem zatím nikde nezaslechla. Buďto jsme my ženské tak málo mimo domov, že si ten stav muži prostě museli nějak pojmenovat nebo se nepřítomnost manžela nepovažuje za takovou vyjímku, aby se to nějak pojmenovávalo.

Občas se i v těch dlouhodobě poklidně fungujících manželstvích stane, že se parteři nepohodnou. Záleží na temperamentu jednotlivých lidí, jak se s konfliktem vypořádají. Někde vládne itálie, kdy vzduchem lítá kde co, jinde je takové ticho, že by se dalo krájet. A kdo tvrdí, že se nehádá, potlačuje v sobě dlouhodobě něco, co ze sebe přeci musí nějak dostat. Nebo potlačuje sám sebe.

Nevěra - to je takový dnešní fenomén doby. Pokud jste tou podváděnou ženou (manželkou nebo přítelkyní), snažíte se nevěru co nejdříve vyřešit a vymazat ze svého života. Tu neznámou ženu možná nenávidíte, možná nenávidíte svého partnera. Vždyť už jen ten pocit, že VÁŠ milý sdílí lože s někým úplně cizím, je odpudivá. Pokud jste milenkou, určitě vám partnerka "vašeho" milého tolik nevadí, vždyť jste do toho vztahu šla s tím, že nebudete jediná v jeho milostném životě.

Pokud nechápete, proč je váš partner tak unavený z práce, když celý den "jen" sedí v kanceláři, zatímco vy se doma nezastavíte v tom věčném kolotoči okolo dětí, pak se nemůžete divit, že zase on nepochopí, proč jste tak unavená vy, když jste celý den "jen" doma. Až když si zažijete den toho druhého, pochopíte.

To snad není možné! Ta taky? Tak proč ne já? Pokud jste na tom stejně jako má kolegyně z práce, určitě se na ulici občas divíte, kolik spárovaných dvojic potkáváte. To vás ale nezarazí, přímo ten počet, ale spíš jde o to, že partnery vedle sebe mají i ženy, které jsou třeba hůře upravené nebo oblečené než vy a jsou šťastné. Je v tom totiž jedno malé tajemství.

I když jste spolu už spoustu let, neměl by se z vašeho vztahu vytratit obdiv toho druhého. Vzpomeňte si občas, co se vám na vašem partnerovi opravdu líbilo a co vás na něm nejvíc přitahovalo, když jste se seznámili. Byly to krásné ruce nebo oči? Tak mu to řekněte i dnes - komplimenty si přeci můžete říkat každý den. Nejen, že si navzájem zvednete sebevědomí, ale bude hned veseleji.

Mít někoho rád je krásná věc, ale není to to jediné, co stačí pro dobře fungující vztah dvou lidí. Takový vztah by se dal přirovnat ke květině - když se o něj nebudete starat, uvadne a jen těžko se bude vzpamatovávat. Ale starat se musí oba partněři, protože ani vztah, kde jeden dává a druhý jen bere, nemá moc dobrou šanci na společnou budoucnost. A kdyby vyjímka potvrzovala pravidlo, bude jeden z partnerů časem nešťastný.

Všude se o domácím násilí mluví i píše, dokonce se dá u nás podle zákonů konečně i řešit. A to je dobře. Ale většina z nás si myslí, že se jich ani nikoho v jejich okolí domácí násilí týkat nemůže. To jsme na omylu. Přestěhovali jsme se do novostavby a tak tu jsme většina mladých rodin s dětmi. Sousedé vypadají všichni mile. Ale včera mě večer překvapilo něco, co se domácího násilí asi určitě týká.

Věřili byste, že je možné se rozvést kvůli polévce ? Jistý zamilovaný páreček s nadšením uzavřel manželství a budoval teplé hnízdečko ... Jenže - mladá paní pocházela z městské moderní rodiny, kde se preferovaly polotovary, instanty a restaurace, takže vplula do manželství s ideou, že když ona na této stravě vyrostla do krásy, bude podobný i stravovací režim manželství .

Jsem už vdaná skoro sedm let, ale svatební večer se dá prožít i tolik let po svatbě :o). Pustila jsem si totiž k žehlení kazetu z naší svatby a celou dobu jsem se musela usmívat. Přecijen jsem byla o pár let mladší a ve své premiéře před oltářem také pěkně nervózní.

V dnešní době je celkem v módě nebýt vdané a ženatí, ale žít spolu na psí knížku, jak se říká. Každý druh soužití má své výhody i nevýhody, já jsem se nad tím zkusila opravdu pečlivě zamyslet a když to vidím vedle sebe napsané na papíře, výjde to asi nastejno. Jen já osobně jsem spíš pro to manželství, protože si myslím, že je to určitý postup ve vztahu, někoho si vzít. Proti nesezdaným ale nic nemám, je to jen jejich věc :o).

Z partnerů - milenců se po narození dětí stávají rodiče, kteří už nemají starost jen o sebe, ale musí se postarat i o třetího člena právě vzniklé rodiny. Pro některé páry je tato změna někdy až stresující. To sice není můj případ, ale také jsme s manželem museli vyřešit, jak si alespoň trochu užít sebe navzájem jako "za svobodna".

Věta z názvu článku se vám může zdát už trochu otřepaná, znáte ji asi každá. Když už si ji nevybavíte jako název oblíbené knížky od Bridget Jonesové, tak si ji představíte v jiné souvislosti. Můžu snad i říct, že je to jakési "heslo" pro vyjádření rozdílu mezi mužem a ženou. Já se o tomto rozdílu přesvědčuji snad každý den.