Od malička mám hrozně ráda králíky, jednoho jsme měli jako domácího mazlíčka, a tahle moje láska k malým chlupáčkům tak nějak "geneticky" přešla i na moji dcerku. Brzy jí budou tři a včera přišla s tím, že by domů hrozně chtěla králíčka. Dokonce už jsm spolu vymyslely jména - byl by to Eda nebo by to v případě králičí slečny byla Bibi :o)

Můj manžel má samé lepší kamarády. Ne, nechci se teď trefovat do jeho špatného výběru, ale já se prostě s vámi musím podělit o zážitek z poslední manželovy pánské jízdy při příležitosti oslavy narozenin jednoho z kamarádů.

Letošního Silvestra se chystáme s manželem i dětmi prožít společně s přáteli (3 páry a 6 dětí) v domě jednich z nich. O pohoštění se nebojím, to zvládneme určitě bez problémů, protože každá z nás má něco donést, ale trápilo mě, co podniknout, aby byla zábava. Něco mě napadlo.

Blíží se mi třicáté narozeniny, pro ženu docela zlomové (už je to ke zralému věku pomalu blíž než k době, kdy mi bylo -náct), ještě pár měsíců budu na mateřské dovolené a poslední dobou mám dost často pocit, že by to chtělo nějakou změnu, protože už příliš dlouho jedu ve stejných kolejích. Říkám si, co by se tak dalo na mém životě změnit, když nehodlám opustit manžela, dceru ani rodné město?

Co myslíte, je lepší podnikat něco společně s lidmi z rodiny nebo s cizími třeba jen kamarády? Ať se podívám ve své rodině na jakoukoliv spolupráci mezi jednotlivými příbuznými, jsem jednoznačně pro cizí.

Na věty typu: "No to já znám jeden úplně super výrobek," nebo: "To já jsem zažil ještě něco lepšího!" začínám být silně alergická. V kanceláři nám přibyl nový kolega, který všechno ví, všechno zná a všude byl. Ale už vím, jak na něj.

Občas se to nepovede. Bavíte se s kolegou v práci o šéfovi a on se najednou objeví za vašimi zády. Tomu já říkám trapná situace, která se mi bohužel včera stala.

Co rodina, to jiný způsob rozdělení financí. Vzhledem k tomu, že doma s manželem preferujeme způsob "naše", udivují mě v restauracích dohady manželů, kdo bude dnes platit. Stejně se to přeci platí ze společných peněz nebo ne?

V poslední době to u mě v práci není moc příjemné. Atmosféra v kanceláři houstne, protože se vždycky nějakým způsobem všechno dostane k naší šéfové. I to, co by určitě vědět neměla. Máme mezi sebou donašeče, který aktuality tlumočí ještě za tepla k vedení.

Už když jsem byla těhotná se svým druhým dítětem, slýchávala jsem od své mámy i tchýně, že mě po mateřské s 2 dětmi nikde nevezmou. Ať si to nemaluju, že prostě práci neseženu. Jenže svou současnou práci mám právě díky dětem.

Když jsem včera volala navečer svoji mámě, tak jako si voláme skoro každý den, docela mi vyrazila dech její zpráva. Ráno byla na operaci pod narkózou - aniž bych něco věděla. A byla to operace dlouho plánovaná. Musím se přiznat, že mě dost zabolelo, že mi o tom neřekla předem. Přitom k sobě máme docela blízko. Nutí mě to přemýšlet, co dělat tak, aby to u mě a mojí dcerky bylo jinak; abychom si prostě podobné osobní věci jednou říkaly, až bude i ona dospělá.

Začal to vloni můj brácha, když mi na otázku "co by sis přál pod stromeček?" řekl, že si už nebudeme dávat dárky. A že je budeme navzájem kupovat jen našim dětem. A letos s tím samým přišel i můj švagr. Takže dospělí už nemají na Vánoce nárok?

Pro někoho jsou blížící se Vánoce a s tím spojené nakupování dárků noční můrou, protože už tak máte dost napjatý rodinný rozpočet. Navíc děti mají ledaskdy přehnané požadavky a babičce také musíte něco koupit. Když už jste vymysleli, co tedy komu pořídíte, musíte ještě vymyslet, kde na to pořídíte peníze. Máme pro vás jeden bezva tip.

Vydavatelské domy ze mě asi měly radost, protože když jsem to tak počítala, už dobrých 13 let jsem si pravidelně každý měsíc kupovala několik časopisů. O tom, kolik peněz to všechno stálo, radši nemluvě. Nic z toho nebyl bulvár, takže to něbyly věci za pár kaček. Myslim, že by to byly desítky tisíc korun. Ale najednou mám pocit, že už nedokážu vstřebat ani jeden magazín, všechno už bylo tak nějak napsáno a já vyhlašuju stop stav nakupování magazínů.

Aby se vám vaše místo v zaměstnání nestalo po čase něčím nezábavným, nudným nebo otravným, je pro to potřeba něco změnit. Stačí občas drobnost a do práce se budete těšit jako na začátku. Co třeba přeladit?

Když člověk nastoupí do nového zaměstnání, většinou potřebuje nějakou dobu, aby se mezi kolegy a kolegyněmi začal cítit dobře a taky musí vypozorovat, jak to na jeho pracovišti chodí - jak probíhají porady, kdo si s kým tyká, ke komu je lepší se moc nepřibližovat a kdo je šéfův mazánek. A taky jak to chodí při oslavách narozenin nebo svátků v kanceláři. Není moc příjemné podcenit třeba množství obvyklého pohoštění jako se to stalo mojí kolegyni; byl to trapas.

Už od té doby nějaká doba uběhla, proto sama musím přiznat, že práci, o kterou jsem moc stála, jsem si sama takříkajíc "zazdila". Na pohovor jsem přišla včas, připravená na cokoliv a v naprostém klidu. Výsledek už tak úžasný nebyl.

Na trapasy mám snad radar nebo co to je. Pokaždé si říkám, příště se budu hlídat a nebudu hned něco "plácat", ale o pár dní později jsem zase rudá až za ušima, protože jsem řekla něco, co protější osobu přivedlo do rozpaků. Jednou jsem perlila i v čekárně u gynekologa.

Pokud bych se měla ohodnotit podle počtu absolvovaných pracovních pohovorů, byla bych asi ve skupině středně pokročilých. Některé pohovory jsem zvládla před svou "mateřskou dráhou", ale větší část až po ní. Ačkoliv byli personalisté ve firmách profesionály, vždy se mě ptali na totéž: "A dětí máte kolik?"

Příbuzní dokážou občas zaskočit nebo nemile překvapit každého, ale mně už to poslední dobou nutí spíš jen k smíchu. Teda hlavně ta manželova část rodiny. Nedávno se mu totiž asi po roce ozval jeden vzdálený strýček, který bydlí přes půl republiky od nás a zval nás na návštěvu. Původně vlastně jen manžela, ale protože máme malé miminko, jezdíme na takové výpravy společně, zvlášť když jde o návštěvy u příbuzných. Tentokrát ale asi nikam nepojedeme ...

Můj přítel není sportovec… Nezajímá jej hokej, nemaluje si českou vlajku na tvář pokaždé, když hrajeme zápas, odsuzuje něco tak nevkusného a nesmyslného, jako je box a jediné, co ještě skousne, je krasobruslení a lehká atletika.

Je květen a většina maturantů momentálně tráví spoustu času nad učebnicemi a sešity s poznámkami za posledních pár let – mají totiž „svatý týden“, a tak jim ani nic jiného nezbývá. O svaťáku se většinou učí i všichni ti zarytí záškoláci, protože maturita je – ač se to zdá k neuvěření – prostě za dveřmi. Svoji přípravu na zkoušku z dospělosti, jak se jí s trochou nadsázky dá říct, mám ještě docela živě v paměti. Venku bylo nádherně a mně se tak strašně nechtělo trávit čas nad francouzštinou, ale řekla jsem si, že ten týden nějak přetrpim a budu to mít za sebou. A pak se vždycky našel nějaký „chytrák“, který mi řekl, že maturita je vlastně fraška. Řekla jsem si, že touhle hláškou svoje děti nikdy znervózňovat nebudu.

Poplatky u doktora… Když to slyšela má babička, lomila nešťastně rukama při pohledu na tu kopu léků, které musí denně brát… „A to mám ještě platit za to, že mě lékař vyšetří, když mi něco je? To je snad jeho povinnost“, rozčilovala se. „Ale babi“, namítala jsem, „jedině tak ubude těch simulantů, co si sezením v ordinacích vynahrazují nechuť jít do práce“. Babička pochybovačně zavrtěla hlavou…

Jako malá jsem milovala Velikonoce.. Každý rok jsem , společně se svou sestrou, bratranci a sestřenicemi, přijela k babičce, kde už to všechno vonělo jarem. Dobře vím, že Velikonoce jsou křesťanský svátek, významnější než Vánoce, ale… řekněte tohle malé holčičce, která není ani pokřtěná a jediné, co jí zajímá, je.. kdy už konečně přijde to jaro?

Holčičky nosí sukýnky a šatičky, kluci kalhoty. Kluci nepláčou nikdy, holky můžou kdykoliv. Holčičky si hrají s panenkami a kluci s autíčky. Ale co když se to trochu pomotá, může to někomu vadit?

O tom, že půjdu v lednu k zubaři na trhání osmičky, jsem věděla už před Vánoci. Jenže mi to pořád připadalo dost daleko na to, abych si z toho dělala hlavu. A ta chvíle, kdy jsem usedla do zubařského křesla, přišla minulý týden. Musim se přiznat, že jsem z toho měla mnohem větší strach než z porodu a přitom se doba trvání zákroku ani následujícího hojení nedá vůbec srovnávat.

Moje kamarádka měla ještě nedávno před svatbou, a tak zařizovala vše potřebné a nějak si v tom shonu nevšimla, že se její vyvolený do příprav svatby moc nehrne. Brala to jako typický projev chlapského chování a vybírala vesele dál prstýnky, svatební dort a šaty. Musím podotknout, že její snoubenec byl rozvedený a z předchozího vztahu měl dceru a syna. Každé dítě chce, aby se k sobě jeho rodiče zase vrátili, a tak děti vymyslely prima dovolenou s tátou a jeho bývalkou, tedy jejich maminkou.

Jsou i takoví lidé, kteří rádi a často narušují náš prostor, do kterého nechceme nikoho pouštět. Přibližují se k nám víc, než je zdravé a hlavně slušné jen proto, že nám chtějí sdělit důvěrnou informaci. Co jim ale říci, když narušují naši auru?

Asi rok a půl bydlíme ve větším, krásnějším a hlavně novém bytečku. Těšila jsem se na tu změnu už hodně dlouho. Jsem tady spokojená, máme všechno podle svých představ. Kolem mě se všechny kamarádky chystají změnit bydlení a stěhují se do domů. Už toho bylo kolem mě tolik, že jsem začala také přemýšlet, že vlastní dům se zahradou by byl lepší. A najednou jsem si to uvědomila. Zase se na něco těším a neužívám si přítomnost. Řekla jsem si už dost, takhle to dál nejde.

Nedávno jsme se s pár kamarády bavili o intimitě a zajímavé bylo, že většina z nich si intimitu plete se sexualitou. To je ale velká chyba, protože abychom s někým prožili nějaký intimní okamžik, nemusí to mít vůbec žádný sexuální podtext. Takovou chvilku totiž můžeme prožít i s kamarádkou, rodiči nebo se svým dítětem. K intimitě je zapotřebí hlavně důvěra, jsou to chvilky, kdy jsme si s někým blíž než obvykle.

Když nám zaměstnavatel vloni oznámil, že se od Nového roku celá firma přestěhuje do open space kanceláří, byli jsme z toho všichni trochu nesví. Znamenalo to totiž opustit útulné malé kanceláře, kde jsme byli maximálně ve 4 lidech, a vyměnit je za jednu obrovskou halu, kde nás bude sedět 70 a nikde nebude ani špetka soukromí nebo klidu.

V pátek odpoledne jsem si s radostí vysvlékla nový cihlově červený elegantní kostýmek a k němu super botky na vysokém podpatku. Cítím se dobře a spokojeně. Můj pracovní oděv. Když se odlíčím a vezmu si něco jiného, chvílemi nepoznávám, kdo se na mě v zrcadle dívá.

Všechny moderní vymoženosti dnešní doby vítám a vším se hned nadchnu. Proč zrácet čas ručním mytím nádobí, když to za mě může udělat myčka. Proč vystupovat u garáže z auta, když stačí zmáčknout ovladač na automatické ovládání vrat. Jenže všechno je závislé na proudu a ten zrovna jaksi nebyl.

Podzim. Tolik diskutované roční období. Období tak melancholické, že si jej oblíbili mnozí dekadenti a naopak tak barevné a smyslové, že jej měl za vzor lecjaký impresionista.. Nejsem umělec a také nikdo v naší rodině nemá příliš uměleckých vlohů. Přesto se u každého názor na podzim liší. A tak jsem přemýšlela nad tématem podzimních depresí.. Všude o tom čteme. Změna času, pošmourné počasí, dušičkový čas...

Než jsem šla letos v květnu na mateřskou, chtěli jsme si s manželem udělat hezký víkend v lázních jako náhražku za dovolenou, protože jsem měla termín porodu na polovinu července a to už by se mi s bříškem cestovalo dost nepohodlně. Na Internetu jsem objevila stránky „firmy na zážitky“ a tam měli přímo nabídku romantického lázeňského víkendu pro dva.

Nejčastěji mě nejvíc honí mlsná, když v lednici nic nemám, protože mě teprve čeká velký nákup. To jsem potom u ledničky mnohem častěji než ve chvílích, kdy je plná jídla. Říkám tomu syndrom prázdné ledničky, protože mě ta bílá skříňka v rohu kuchyně přitahuje snad schválně, abych zjistila, jestli něco nepřibylo.

U někoho je to bláznivý dědeček, jinde je to neprovdaná tetička a u dalších je to nemanželské dítě snachy. Pokud i ve vaší rodině máte jednoho člena, za kterého se občas stydíte, pak nezoufejte - věřte tomu, že v úplně každé rodině se takový člověk najde, protože se vymyká "rodinným normám".

Řidičák jsem si dělala před prá lety ještě na střední škole a jízda autem i na motorce mě tehdy moc bavila. Pak jsem ale neměla moc příležitostí jezdit a skoro tři roky jsem nejezdila vůbec. Až teď. Pořídili jsme si s manželem nové auto, a tak jsem minulý víkend sedla za volant.

Probudila jsem se do krásného rána. Tu krásu mu nevykreslilo počasí, ale dobrá nálada. A ta mnou prostoupila z jediného důvodu: odpadlo dopolední vyučování. Vidina volného času ve mně vyvolala jednoznačný pocit štěstí. Má sestra, která se mnou bydlí na koleji, měla už od časného rána školu, a tak jsem jí škodolibě zamávala z pod vyhřátých peřin: „Jen počkej, ono se ti to vymstí“, sykla na mě rozespale a odkráčela.

Nebojte, nezačala jsem psát detektivku, jde spíš o docela vtipnou historku :o) Nedávno jsem takhle večer šla dát nějaké věci do naší koupelny. Vešla jsem tam a nad vanou stál můj manžel se zoufalým výrazem ve tváři a pilníčkem na nehty v ruce.

U nás doma je celkem zvykem dost často natáčet na kameru. Razíme totiž heslo, že co teď otravuje, to je později geniální vzpomínka. A u kamery to platí stejně, nikdo nechce natáčet, ale dívat se chce potom každý. Tentokrát jsem předala štafetu natáčení dceři a potom jsem dostala záchvat smíchu.

Jako každý rok i letos jsem si jela užít prázdnin ke své tetě. K mému překvapení mě nečekal vlastní pokojíček a čtyři páry smějících se očí, ale dům praskající ve švech. Kromě mě se na zasloužený dovolenkový odpočinek vypravil také můj bratranec se svou přítelkyní.

V naší rodině se pořád něco oslavuje. Ať už jde o narozeniny nebo svátky, prostě se slaví. Kamarádka na gymplu, která byla jedináček a žila jen se svojí maminkou, mi to vždycky tak trochu záviděla, ale když vezmete v potaz, kolik členů naše rodina skýtá, jsou to v průměru tak 2-3 oslavy měsíčně, a to už je trochu moc. Samozřejmě je taky někdy i pár týdnů klid, ale pak se toho zase sejde víc najednou.

Je ráno. Podotýkám, že časně ráno.. Celá vysokoškolská kolej se probouzí, z okolních pokojů zní kašel kuřáků, jekot fénů, zvuk příborů… S nepřítomným výrazem zamáčknu budík a jako náměsíčná se ploužím do koupelny.

Všichni pánové mi snad prominou (a můj přítel také), ale poté, co jsem prožila týden s kamarádčiným manželem, který doslova trpěl kvůli zatrženému nehtu na palci u ruky, mě napadlo, jak by ta silnější část lidstva přežila porod. Nebo vy nemáte doma chlapa, co "umírá na rýmičku"?

Kdyby se mě před pár dny někdo zeptal, jak trávím svůj volný čas, odpověděla bych asi tak jako většina z vás, že chodím ven, jezdím na kole, scházím se s kamarádkami nebo jsem prostě někde venku. Jenže od té doby, co jsem si koupila ETERNITY II, se všechno změnilo. Tato desková hra mě totiž doslova vtáhla do sebe. Pro toho, kdo jako první složí všech 256 dílků, ze kterých se toto puzzle skládá, vyhraje 40 milionů, a to už je slušná odměna.

Teprve včera jsem věnovala pozornost televizní upoutávce, ve které pobíhají lidé v roztomilých zvířecích maskách… Impulsem k tomu mi byly dvě holčičky, které se poměrně hlučně bavily v MHD. „Myslím si, že už nikdo nebude jako Vladko“, řekla ta malá blondýnka s hláskem sotva třeťáčka. „Ale budou zase jiný, ale určitě tam daj zase někoho jako Regina. Ta zas bude ukazovat všem ty její kozy“, odvětila druhá, o pár let starší. Už je to tu zas, řekla jsem si. Reality show, kam se jen podíváš. Za chvíli bude kolem tolik „reality“, že lidé přestanou snít.. Ovšem jde o to, jaká ta skutečnost, co nás zaplavuje, doopravdy je…

To ráno jsem si řekla, že si uděláme s mojí malou skoro školandou hezké odpoledne a zajdeme na nákupy. Potřebovaly jsme dojít koupit věci podle seznamu od paní učitelky, takže naše první cesta po obchodech vedla právě do papírnictví.

Ráda bych se s vámi podělila o jeden příběh, který mi chtě nechtě z celé dovolené uvízl v hlavě nejvíce. Rozhodla jsem se, že udělám přítelovi radost a časně ráno, kdy on mívá ještě půlnoc, jsem vyrazila do obchodu pro křupavé pečivo a něco sladkého ke kafíčku. Když jsem se tak klidně procházela kolem mrazících boxů, všimla jsem si pána (podotýkám, že vypadal poměrně seriózně, dámy, tedy: lehce prošedivělý čtyřicátník v pěkných džínách), který se choval velmi divně.

Občas se vzbudíme a máme chuť udělat něco, co nás láká. Já jsem si na chvíli - je to už pár let - zahrála na slečnu spisovatelku a popsala jedno z prázdninových rán u mé babičky.. A kdy jindy je vhodné číst si o takovém ránu než v létě?

V posledních letech se mi stává, že můžu s jistotou říci, co mě bude třeba za 14 dní bavit. Jsem totiž řízená jako hodinky hormonem zvaným estrogen. Podle jeho množství ve svém těle na mě přichází různé fáze nálady. Jedna je mateřská, druhá lenivá, třetí tvořivá a čtvrtá hádavá.

Vždycky, když slyším o záludnostech našeho jazyka, vybaví se mi jako první hláška našeho biologa na střední škole. Jeden spolužák si spletl chitin s chininem a onen pedagog mu řekl: "Chinin nebo chitin, vám je to jedno. To je stejné, jako byste si pletl tenis a penis. Stačí zaměnit jedno písmenko a má to úplně jiný význam." A má pravdu :o). Nedávno jsem se pobavila u slova, které má různé významy.

Reklama nás obklopuje vlastně skoro všude. Jdete na nákup, reklamní nápisy vás lákají na ten či onen výrobek, v televizi prožijete u hodinového filmu jednou tolik času, protože je po dvaceti minutách prokládán reklamním blokem. Při cestování autem na vás doslova skáčou slogany z velkých bilboardů. Nedá se nic dělat, jsme tím vším obklopeni ze všech stran. Nic proti tomu, ale některé reklamy jsou doslova perličky.

Nepatřím sice mezi pravidelné návštěvnice kadeřnických salónů, nicméně o své vlasy samozřejmě pečuji. Taková ta běžná denní péče mě baví a co se týká občasného zastřižení účesu, dochází za mnou má kamarádka kadeřnice, která se na mně tak trochu učí :o).

Říká se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. My jsme se stěhovali téměř na den právě před rokem a tak bych ráda shrnula, co všechno se stěhováním mění a v čem jsou jeho výhody. A že jich není málo, chce to se na takovou velkou změnu prostě těšit a vidět jen to dobré, co to přináší.

Závidět se dá ledacos a ledaskomu. Někdo má krásný dům, hezčího manžela, hodnější tchýni nebo lepší práci. Ale to, co nám závidí naši známí, mě trochu zaráží. Na jednu stranu je chápu, zřejmě jim to způsobuje pocit vnitřní prohry s přírodou, ale chovat se proto takhle k miminku, je vážně hloupé.

Jako malá jsem neměla ráda zeleninu a dneska ji doslova miluju. Že vám to připadá jako výkřik do tmy, co s názvem článku vůbec nesouvisí? Ale ne, je to právě naopak. V našich životech jsou prostě věci, na které musí být ten správný věk.

Řidičský průkaz mám už pět let a považuji se za celkem dobrou řidičku. Patřím spíš do té skupiny rychlejších jezdců, pomalá jízda mě doslova rozčiluje. Za volant sedám často a baví mě řídit. Když vedle mě ale usedne muž (řidič), ztrácím svou jistotu.

Tak dnes to konečně skončilo. Konec sčítání, odčítání a pro mnohé i čarování :o). Že nevíte, o čem mluvím? Právě dnes byl totiž poslední den, do kdy se mohlo podat daňové přiznání za loňský rok. Opozdilci (bohužel patřím mezi ně :o)) dobíhali na poslední chvíli na své finanční úřady, aby odevzdali to, nad čím určitě prožili pár krušných chvilek. Formuláře jsou asi pro zábavu každý rok jiné a tak se u vyplňování málokdo nudí.

Před časem tady kolegyně psala o chování sousedů ve výtahu. Také mám takovou zkušenost zrovna z nedávna. Chtěla jsem jet s kočárkem ven a když jsem došla k výtahu, zjistila jsem, že sousedský dobrák drží výtah. Čekala jsem asi 15 minut, než se sousedi v nižším patře rozhodli sjet dolů. Bydlíme totiž až v šestém patře.

Ani nevím jak, ale z naší rodiny se vytratila taková malá tradice, kterou jsem měla moc ráda. Asi to způsobilo marodění celé rodiny, kdy jsme se od jídelního stolu přesunuli všichni na gauč ke konferenčnímu stolku. S teplotami to bylo pohodlnější, zachumlat se i při jídle do peřin. Prostě jsme přestali obědvat, svačit i večeřet u stolu v jídelně. Je až zvláštní, jak si člověk na takovou změnu rychle zvykne a ani si moc nevšimne, co to způsobuje. Jídlo jsme teď jedli při dívání se na televizi a vytratilo se kouzlo rozhovorů a společně prožitých chvilek celé rodiny. Jenže to trvalo i po nemocích.

Sedíme s tátou v zahradní restauraci, takové té malé, zapadlé, pohodové, co už snad dneska ani neexistuje, kde jsou dlouhé dřevěné oprýskané lavice, dřevěné bytelné stoly a pikolík kmitá s piviskem, čas od času vysype naučeným hmatem popelníky a fičí dál …

Takový výtah je opravdu dobrá věc. Nemusíte nic tahat po schodech nahoru a ušetříte s ním i hodně času. Ale nechci se tady rozplývat nad technickými vymoženostmi, chtěla bych se podívat na tento malý prostor ze společenského pohledu. Nevím, jak jste na tom vy, ale pokud se mnou někdo nastupuje do výtahu, je to pro mě situace, kdy prostě nevím, co s rukama a očima.

Letos o Vánocích mě napadlo, že je vlastně dobře, že jsem jako malá holčička koukala na pohádky a postupem času skoukla snad všechny staré i nové pohádky. Letos jsem si pomyslela, že je to fajn.

I to se někdy stává, člověk se na něco strašně dlouho těší, tak jako my tenkrát na Štědrý den. Potom se to malinkato zvrtne a už je všechno úplně jinak, než si kdo jak původně představoval. My jsme si pokazili Vánoce hned dvakrát. Teď už se tomu směju, ale tenkrát se mi chtělo spíš brečet.

V domě, kde jsme dříve bydleli, bylo celkem šest na chlup stejně velkých bytů. A v nich bydlely rodiny, které měly někdy víc a někdy míň členů. My jsme se odtamtud stěhovali v době, kdy jsme čekali další mimi, protože se nám 38 m2 zdálo málo pro nás čtyři. Sousedi z našeho patra si s tím asi zase tak moc hlavu nelámali, protože jich tam žilo minimálně pět, k tomu dva psy a pravidelně je navštěvovala tchýně na celodenní návštěvy. Vždycky jsem si říkala, že to není možné, že ten jejich byt musí být větší.

Mám už takovou svoji předvánoční tradici, že se každý rok 5.prosince vydávám na náměstí, kam kolem páté přijíždí čert s Mikulášem a andílky. Dokonce ještě v době, kdy jsem neměla děti, jsem tam chodila. Jednou sama, párkrát s přítelem a také se ségrou. Nějak tam na mě padá melancholická nálada, přemýšlím nad uplynulým rokem a také tam potkávám spoustu známých. Dávám si svařáčka a když promrzlá po dvou hodinách odcházím, jsem vnitřně spokojená, že jsem ani tentokrát nevynechala. Dneska jsem potkala jednu známou, manželku po školníkovi ode mě ze střední a z jejího osudu mě trochu mrazilo v zádech.

Co komu dát k Vánocům je asi jedna z mála věcí, které mě na tomto období opravdu "trápí". Během roku mě napadá spousta tipů, co komu koupit, ale ještě jsem se nedostala k tomu, abych si to zapisovala a tím pádem před Vánoci hned věděla, co že jsem to chtěla. Teď už si to samozřejmě nepamatuju, tak začínám vymýšlet znova a napadají mě věci vážně originální.

Sešly jsme se s Petrou a Anetou v jedné malé kavárničce ve středu města. Tyhle naše pravidelné "dýchánky" u kafíčka mám vážně ráda, protože to je skoro jediná doba, kdy kolem mě nepobíhají mé ratolesti - má je v tu dobu na starosti tatínek. Tentokrát jsme zabrouzdaly na téma oblečení po dětech. Protože jsem mlěla docela čerstvý zážitek, mluvila jsem hlavně já.