S mojí nejlepší kamarádkou jsme si domluvily pravidelně v pátek odpoledne návštěvu, kdy jsem za ní jezdila se svými dětmi na kafíčko. Nápad to byl skvělý, obě jsme ho uvítaly, protože nám vždycky trvalo, než jsme se neplánovaně sešly. Ale i hezké věci se občas přejí a mezi naše návštěvy vstoupil stereotyp.

To, co si moje nová kamarádka zažila ve svém životě, by vydalo na celkem slušný román a myslím, že by šel na dračku. Prošla si vším, od domácího násilí po opakované nevěry manžela a mě napadlo, že by její příběh mohl někomu i pomoci.

Ještě na škole jsem na hodinách angličtiny poznala svoji nejlepší kamarádku Ninu; tam jsme si poměrně brzy uvědomily, že toho máme hodně společného a dokonce jsme i slavily společně narozeniny, protože jsme se narodily den po sobě ve stejném roce. Naše maminky nejspíš spolu byly i v porodinici. Po závěrečných zkouškách na škole jsme šly každá svojí cestou, já jsem nějaký čas byla kvůli dalšímu studiu v jiném městě než ona a společných návštěv začalo ubývat, až jsme se navzájem tak nějak ztratily. Osud tomu ale asi chtěl, aby jsme se zase daly dohromady :o)

Nenapadlo vás někdy překvapit svou kamarádku něčím, co by ji potěšilo? Co by jí třeba zpříjemnilo pracovní dobu, z čeho by byla překvapená, až příjde domů unavená z práce? Samozřejmě, nejvíc ji asi potěšíte vaší přítomností, ale pojďte se podívat, čím jiným by se toto dalo malinkato nahradit.

Nevím,čím to je, ale ať si najdu jakoukoliv novou kamarádku nebo se sejdu po delší době s jednou z těch dřívějších, vždycky to dopadne stejně. Dáme si kafíčko a holky začnou mluvit a mluvit. Jakoby samozřejmostí je, že já se ke slovu vůbec nedostanu – teda vlastně dostanu, ale jen když mluvím k danému tématu, které nadhodila kamarádka. Občas se pokusím začít mluvit o svých věcech, to je jasné, ale zvládnu jen pár slov a už zase slyším: “No a představ si, že … .“

Jako malé holky jsme si byly podobné opravdu hodně, chodily jsme stejně oblečené, všude jsme byly spolu. S pubertou jsme chtěla každá vypadat jinak. Teď, když už jsme dospělé, máme se rády jako nejlepší kamarádky na světě. Moji ségru, dvojče, mi žádná kamarádka nemůže vynahradit.

Podle mě by v kamarádství měla fungovat hlavně upřímnost a vzájemná empatie. Pokud toto funguje, mohou si dvě kamarádky rozumnět i na dálku beze slov. Já mám jednu kámošku novopečenou maminku a už vím, že na návštěvu prostě nepojedu.

Zezačátku to vypadalo, že jsme si padly s Ritou do oka a bude z toho bezva přátelství dvou skoro stejně starých holek. Ale to už je hudba minulosti, skoro jsme se přestaly vídat a já ani nevím proč. No, možná tuším.

Vždycky jsem byla víc samotářka než že bych vyloženě hledala společnost ostatních, ale kamarádku jsem měla v každém životním obodbí alespoň jednu. Jenže čím jsem starší, tím se nějak ty skutečné kamarádky vytrácejí a já zjišťuju, že najít si někoho blízkého, je čím dál těžší. Jakoby kolem byly jen samé nekamarádky, těch mám ve svém okolí skutečně hodně.

Před prá dny se kamarádce Sandře narodilo miminko. Je to pro mě jako kamarádku opravdu skvělá zpráva, je tu jedno ale. Miminko se narodilo předčasně, proto se domů kamarádka vrátí bez něj.

Nejsnadněji se asi kamarádí malé děti. Nemají žádné zábrany, nestydí se a jako téma k navázání rozhovoru jim postačí třeba stejně oblečená panenka v kočárku. My starší to máme těžší, ale nebojte, kamarádku si můžete najít prakticky kdekoliv. Jen se nesmíte bát začít.

Občas se v našem okolí najde někdo (může to být kamarádka, ale i nám něčím blízká kolegyně), o které vůbec netušíme, co by ji tak mohlo potěšit pod stromečkem. My jsme se nad tím s kamarádkou zamýšlely a přišly jsme na několik neutrálních tipů na dárky, které by teoreticky mohly potěšit naše blízké. A ráda se s vámi o ně podělím.

Znám Kláru už od školky a vždycky jsme si byly blízké. Přestály jsme několik životních zkoušek přátelství a scházíme se spolu na kafe a dort dál, i když nejdeme úplně stejnou cestou. Já jsem už pár let vdaná a mám dceru, zatímco Klára střídá jeden "vážný" vztah za druhým a vždycky volá, když je konec lásky. Přemýšlela jsem, proč jí všechny vztahy krachují - navzdory tomu, že je opravdu krásná, chytrá a moc fajn holka. Ona totiž o ty svoje partnery vůbec nebojuje.

Znáte to, na mateřské se obklopíte spoustou kamarádek s dětmi v podobném věku, jako je to vaše a skvěle si rozumíte. Chodíte společně plavat, cvičit, navštěvujete mateřská centra. Nástupem do zaměstnání se ale najednou nemáte čas tak často vídat a kamarádství bere za své. Ale nemusí to tak být, protože ztratit bezva kamarádku je přeci škoda.

O tom, jestli je náš vztah s kamarádkou pevný nebo jen povrchní, většinou rozhodnou důležité až zlomové okamžiky v našich životech. Řiká se, že v nouzi poznáme přátele, ale očekávané narození miminka se rozhodně jako nouze nedá brát v žádném směru. Proto mě dost udivilo, jak narození mojí první dcery zamávalo skoro se všemi mými vztahy s kamarádkami.

Těch opravdových kamarádek za život nepotkáme zase až tak moc, většinou se nám poštěstí poznat spoustu rádoby-kamarádek, ale na ty pravé si musíme počkat. Říkáte si, jak to ale máte poznat, že je to ta opravdová? Jednoduše, nikdy vám třeba neřekne, že ...

Andrea patřila mezi kamarádky, které nechyběly na žádné z mých oslav. Ať už jsem kolaudovala byt, slavila svátek, narozeniny nebo promoce, vždycky přišla. S sebou měla pokaždé vkusný dárek, kterým mě potěšila. Jedna maličkost mi ale vadila.

Po návštěvě u kamarádky Nikoly v bytě mám pocit, že jsem právě přišla ze zakouřené kavárny, kde je nejméně deset kuřáků. Přitom u ní doma kouří jen její manžel. Dřív mi to tak nevadilo, chodily jsem hodně do společnosti, ale teď s tím mám problémy.

Moc ráda podnikám s kamarádkou Kamilou výlety s našimi dětmi. A protože máme větší auto, jezdíme většinou tím naším. Po výletě jsem kamarádku i s její Maruškou vyložila vždycky před domem a jela také domů. Minule jsem měla auto v servisu a po výletě jsem se nestačila divit. Já bych to tak tedy neuměla, ale Kamila si s tím hlavu nelámala.

"Ahoj, tak jsme byli dneska venku a to počasí se Haničce moc nezamlouvalo. Jsme z toho nemocný obě.R." - tak nějak může vypadat email od kamarádky, se kterou se občas vídáte. Mně takové emaily chodí, ale vůbec se mi nelíbí. A víte proč?

Když jsem vloni po Vánocích přišla do práce a povídali jsme si, jak jsme si je všichni užili, byla jedna moje kolegyně tak nějak smutná a ani se nezapojila do našeho povídání. Zašly jsme spolu na oběd a tam to ze sebe pomalu vysoukala – koupili si s manželem pár větších a drahých dárků nebo spíš spotřebičů do domácnosti, ale ona pod stromečkem v podstatě nenašla ani jeden maličký dárek jenom pro sebe. Dokonce ani jejich malý pětiletý syn pro maminku nic nevyrobil.

Moje kamarádka - nebo spíš známá - hnedka po škole otěhotněla a po dalších třech letech si pořídila druhé dítě. Takže vlastně nikdy nechodila do práce a živí jí manžel. Na tom by nebylo nic zvláštního, když jí to tak vyhovuje, ale zarazila mě nedávno hláškou, že už má svůj životní standard a z něj za nic na světě nesleví.

V poslední době se mi zase začala ozývat kamarádka, o které jsem si myslela, že se po ní slehla zem. Včera večer to s takovou radostí říkám přítelovi, ale ten mě malinkato zpražil. Připomněl mi totiž, že kamarádčin syn dodělává školu a bude potřebovat sehnat místo u mě v práci, protože má zamněření školy právě vhodné pro mé spolupracovníky.

Řeknete si, když se s jednou z kamarádek vídáte málo často, že si po delší době budete mít víc o čem povídat, protože jste toho víc prožila za dobu, kdy jste spolu nemluvily? Zní to až paradoxně, ale funguje to přesně naopak. Čím častěji se s kamarádkou vídám, tím víc témat máme na probrání. Bavíme se tak o všem, někdy i nepodtstatném. Po delší době nám připadá lepší mluvit o věcech důležitých, ale těch není zase tak mnoho nebo si je už prostě nevybavím.

Někdy to vyjde a jindy ne. Také se vám už stalo, že jste představila dvě své kamarádky sobě navzájem a ony si nepadly ani trochu do oka? To přeci zase tak nevadí, hlavní je, že vám "sedí" obě. Na každé považujete za bezva něco jiného.

Čím jsem starší, tím víc se řídím takovým malým heslem, že život je moc krátký na to, abych se scházela s lidmi, které třeba nemám ráda nebo kteří mě doslova okrádají o energii. Když už se s někým chci sejít, chci z toho setkání získat něco pro sebe. Nemyslím to tak, že bych chtěla zase já "vycucávat" energii z někoho jiného, ale že mě to třeba naladí hezkou náladou, budu mít z toho setkání zkrátka dobrý pocit.

Před měsícem jsem zažila podivnou historku. Mám skvělých pár přátel, kterým důvěřuji, často se s nimi setkávám a mám je ráda. Jsem otevřená a někdy nechápu, proč oni vždy ne – tolik co já. Jenda z nich - Anna poslední dobou prožívá těžké období a chová se snad i proto divně. Proto jsme si tři měsíce nenapsaly, neviděly se, ale bylo mi to líto. I když jsme se vyloženě nepohádaly. Jsem zavalená prací, proto jsem to nechala volně plynout a snažila se nic neuspěchat. Až bude vhodná chvíle, zavoláme si.

Kamarádky si každý vybírá sám. Možná v dětství nám maminky občas říkávaly, že ta holčička není hodná a ten kluk je rošťák, tak ať s nimi raději nekamarádíme. V dospělosti už se ale musíme, co se výběru týká, spoléhat jen a jen na sebe. Nikomu už v tom nikdo neradí, tedy alespoň by neměl. A pokud vedle sebe máte třeba partnera, který to s chutí dělá, neměňte kamarádky, ale vyměňte právě jeho. Nemá na to právo!

Nedávno jsem si zašla na oběd do nedaleké restaurace. Nechtělo se mi vařit, tak jsem tam zamířila, aniž bych tušila, jakou radost mi návštěva onoho zařízení udělá. Tedy jakou radost mi udělá ten, koho potkám. Potkala jsem totiž jednu bývalou spolužačku, která patřívala do té skupinky hezčích holek ve třídě. Také to bývala má kamarádka. Jak jsem zjistila, ani jedno už neplatí.

Závislost může být na práci, na alkoholu, na automatech, na jídle, ale existuje i určitá závislost na počítači. Tedy ne přímo na samotném přístroji, ale na tom, co nám nabízí a poskytuje. A nemyslete si, závislost na internetu a komunikaci skrz něj může zníčit i celkem dobře fungující manželství.

Tak už se zase ozvala. Helča – když nás na střední škole posadili do jedné lavice, staly se z nás poměrně brzy skutečně dobré kamarádky. Narozeniny máme pár dní po sobě, jsme tudíž ve stejném znamení a tak nějak jsme cítily, že jsme spřízněné duše. Obě jsme doufaly (a často si to i představovaly), že to bude přátelství na celý život.

Kamarádky jsou k nezaplacení. I když máme všechny, co se scházíme na našich kamarádkoterapiích, své rodiny a děti, vždycky si na sebe umíme najít alespoň trošinku času. A pro kamarádku, která má zrovna nějaký problém, stačí někdy i ten pocit, že nás ostatní kolem sebe má a není na nic sama. Zkrátka stačí, že se máme.

Když se tak ohlédnu za posledními týdny, vidím za sebou dny plné programu a procházek s kamarádkami a jejich dětmi. Všechny prožité dny považuju za šťastné, protože jsem se nenudila. Ale občas si potřebuje člověk odpočinout od svých koníčků a já potřebuju pár dní volna od kamarádek. Prostě jen tak neplánovat, vyrazit ven, aniž bych spěchala na domluvený čas na schůzku.

Připadáte si občas sama a nevíte třeba, co s načatým dnem, když váš partner je v práci? Nebo byste si ráda popovídala o úplně obyčejných věcech, ale zrovna není nikdo po ruce? Tak to jste ideální adeptkou na hledání nových kamarádek. Kolem vás je přeci spousta holek a žen, které jsou na tom podobně jako vy. Ale protože se navzájem neznáte, nemůžete to o sobě ani vědět. A nemyslete si, že jste jediná, komu chybí kamarádka. Přitom seznámit se je přeci tak jednoduché :o).

Tak tento název - kamarádkoterapie - jsme si vymyslely s kamarádkami, se kterými chodíme pravidelně posedět nebo si zacvičit. Bavily jsme se, že když nám je některé smutno nebo nemáme dobrou náladu, představa společně prožitého večera nebo odpoledne s ostatními nás rozveselí. Partneři jsou k životu potřeba, ale naši manželé jsou někdy v rozpacích, když nevědí, proč máme špatnou náladu. No a právě taková správná kamarádka nepotřebuje vědět důvod, proč jsme mrzuté, prostě nám pomůže.

Dovolená, auto, drahé věci i kosmetika, nový dům - to všechno má moje kamarádka k dispozici a přesto není šťastná. Proč? Protože se jednoduše nudí. Nemá moc svých zájmů, nikdy nepoznala, co to je na něco muset počkat, až si to bude moct koupit. Nemá se na co těšit, nic není jejím nesplněným snem. Peníze ji vzaly to, čemu se jednoduše říká - radost ze snů. Nebaví ji současnost a ani to, co ji čeká.

Crr, crr, crr … zazvonil můj telefon tak krátce, že jsem ho nemohla stihnout zvednout, ani kdybych se snažila sebevíc. Aha, tak to bude zase Jitka, prolítne mi hlavou, aniž bych se podívala na display. Pro jistotu jsem si telefon vzala a na poslední zmeškaný hovor se podívala. Jitka. Jak jinak. Ona je jinak moc milá, ale jednu špatnou vlastnost má - šetří tak, že to stojí peníze ostatní a vůbec se za to nestydí.

Když jsme ještě bydleli v našem "starém" bytě, byla jsem to já, kdo čas od času zazvonil na sousedku vedle nás, protože se nám jednou zlomil klíč v zámku a potřebovali jsme pinzetu. Jindy zase byly nějaké divné zvuky ve sklepě a já jsem tam sama jít nemohla. Myslela jsem, že bude doma soused, ale nebyl, a tak tam šla sousedka. Dodnes jsem jí za dost věcí vděčná. V novém bytě jsem to já, ale tentokrát v té roli ochotné sousedky, která pomůže.

Mám kamarádku Alču, která ke mně jezdí každý rok na víkend a jinak si během roku píšeme dopisy. Známe se už asi deset let a za tu dobu jsme se skrze naše dopisování vážně dobře poznaly. Minulý rok jsem Alču zase pozvala na návštěvu a chtěla jsem být na ni dobře připravená. Tak jsem navařila a napekla, ale nepovedlo se mi to tak, jak jsem chtěla.

Kdykoliv se u mě Míša zastaví, nezapomene mi barvitě líčit, co ji která z jejích kamarádek vyprávěla, co se komu nepovedlo a nejdraději rozebírá osobní a partnerské "horké zprávy" od všech, s kým se za poslední dny setkala. Známe se už od školy a navštěvujeme se jen občas. Ale abych pravdu řekla, Míšiny návštěvy mám čím dál tím míň ráda.

Mám kamarádku Petru, se kterou se znám už docela dlouho. Poznaly jsme se, když bylo našim holkám něco málo přes rok. Je sice fakt, že Péťa má dceru starší než já, ale to je asi jediné, v čem byla ve srovnání se mnou "první". Jinak jsem všechno zažívala první já a až potom Petra. První jsem nastoupila do práce, první jsem měla druhé mimi. Až teď, s odstupem času, kdy jsme na tom stejně, vidí moje kamarádka, co jaká věc obnáší. Předtím to moc neviděla a nechápala mě.

Za poslední měsíc se mi to stalo už podruhé. S kamarádkami a jejich dětmi jsme se střídavě vídaly přibližně obden na procházkách s kočárky. Dopoledne jsme vyrážely s Bárou a její Michalkou a odpoledne jsme trávily s Verčou a její Aničkou. Záleželo hlavně na tom, jak se to které z nás hodí. Bylo a je to prostě takové maminkovské kamarádství. A potom, nezávisle na sobě, pronesla každá z kamarádek větu: "Manžel si bere příští týden dovolenou," a mně bylo jasné, co to znamená :o).

Nedávno za mnou přišla kamarádka Verča. Sedly jsme si v obýváku do křesel a já jsem nám nalila trochu bílého vínka. Bavily jsme se o všem jako obvykle. Vždycky jsme se tak trochu z legrace bavily, na kdy že plánujeme třetí mimčo. Zeptala jsem se i tentokrát a ona se skoro rozbrečela, že prý mi musí něco říct.