Když si tak představím náš byt rozdělený na určité zóny, tak nejvíc ze mě vysával energii pohled do dětského pokoje. Všude po zemi hračky, papírky od sušenek, položené oblečení. Dokud jsem to neuklidila, děti byly v klidu a sami nic neřešily. Až jsem si řekla dost!

V pokojíčku jsem uklízela průběžně a zabralo mi to celkem slušnou řádku minut z mého času. Nejlepší na tom bylo, že uklizený pokoj vydržel jen do té doby, dokud do něj děti nepřišly. S jejich nadšením a hláškou: "Jé, maminko tys nám to krásně uklidila!" jsem spokojeně uklízela dál.

Jenže jak se říká, všeho moc škodí a když jsem zase vešla do pokoje, kde se nedalo mezi hračkami projít, řekla jsem si dost! Budu tu uklízet jen to základní, což je luxování, zastelu a složim oblečení a tim to pro mě hasne. Byt máme celkem velký, 4+1, a tam je taky pořád co uklízet.

Oznámila jsem velkou změnu dětem a těm to bylo celkem jedno, že prý jim nepořádek nevadí.

Mně se v tu chvíli tak nějak ulevilo, nestresuju se nad nepořádkem na jejich stole, jsou ve věku puberty a kdo má stejně stará dítka doma, ví o čem mluvím. Teď po příchodu do pokoje se jen usměju a řeknu si: "Když jim to nevadí, tak mně taky ne," a jdu vesele dál.

Kladná stránka věci je, že mám tím pádem víc času na zbytek bytu a ten si tedy hýčkám. Z toho krásného čista a pořádku kolem sebe mám bezva náladu a nic mě hned tak nerozhodí.

Ale jak se znám, až budu mít dobrou náladu, ten pokoj jim stejně uklidim, jen mám teď bezva náladu, že jsem se zbavila balvanu, co mi náladu tahal zaručeně na dno. Dokonce takovým způsobem, že jsem neměla sílu na nic jiného.

Tak pořádku zdar a v pokoji ať třeba roste plevel, mně je to teď jedno (na nějaký čas).

Julie